VZPOMÍNKA NA O. ROBERTA

Dobrý den,

mohl jsem poznat otce Roberta při několika krátkých setkáních mimo přednášky i při finálním úklidu po skončení víkendu (chudák, musel uklízet i s horečkou, protože t.č. na něj šla chřipka). Pater, jak sám říkal, prošel v životě různá zaměstnání od vyučení až po studia bohosloví. Tedy člověk, který znal prostředí lidí velmi dobře, ne jen z literatury. Myslím, že měl svým přístupem velmi blízko k lidem. Měl skvělý smysl pro humor, takové lišácké oči. Dokázal ale velmi dobře odhadnout, kde je hranice mezi vážnými a zásadními věcmi a kde je prostor pro legraci. To, jakou smrtí zemřel, ukazuje, že opravdu "přišel jeho čas". Většina lidí odejde z tohoto světa vcelku přirozeně a ve vyšším věku. Zde to vypadá, jak kdyby byl "vytažen ze Země do Nebe". Nepochybně je mu Pán milostiv a už se na nás dívá shora a s úsměvem. Čeká, až za ním také přijdeme.

Karel Bulíř M.D.


Otec Robert pro mě byl člověkem a knězem, o kterého jsem se mohla opřít v těžkých momentech svého života. Nikdy neodmítl prosbu o modlitbu za mě či naši rodinu. Toto mi napsal, když jsem mu už s vyčerpání z našich manželských bojů a starost o 4 malé děti děkovala za to, že byl ochotný za nás bojovat: "Ještě bojuji a budu bojovat:) Radost a pokoj od narozeného Ježíše přeji a vyprošuji tobě a celé rodince." Věřím, že za nás všechny stále bojuje po boku andělských šiků a Pánových svatých v plnosti věčného života, který nám všem Ježíš daroval.

Renata Vail


Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.

Nejsem účastníkem vaší školy, spíše aspirantem ( překážky na mé straně ). Ale chci se s vámi podělit o velkou Boží milost spojenou s o.Robertem.

Zprávu o úmrtí otce Roberta, jsem přijal asi jako každou jinou o úmrtí kněze, Hospodin zavolal a člověk se vrací domů. Pane smiluj se! Ale přišel jsem domů, a moje žena mi říká, zemřel otec Robert a mě přišel velký smutek, jako kdyby mi umřel někdo velmi blízký, někdo z rodiny. Znali jsme ho?

„Nevíš, potkali jsme se někde?“

Skutečně jsem nevěděl.

To trvalo až do čtvrtka, do pohřbu o. Roberta. Bohu díky! za přenosy. Kousek jsem slyšel cestou z práce. Žena se zůčastnila s TV Noe. Pak mi říká já jsem si vzpomněla!, kde jsme se s ním asi setkali. V kostele Proměnění Páně v Třebíči – Jejkově, kde při nějaké příležitosti představoval s dalším bratrem řád Minoritů.

Večer mi pak žena říká:

„o.Robert mi prostřednictvím otce biskupa dal velký dar.“

Řekl „…zpovědi není nikdy dost…“

A tak si připomínám úryvek z knihy C.S. Lewise Velký rozvod nebe a pekla. Kapitola 12. obraz krásné dámy, a v textu… „Každý mladý muž nebo chlapec, který ji potkal, se stal jejím synem – i když to byl třeba jenom hoch, který přinesl maso k jejím zadním dveřím. A každá dívka, která ji potkala, byla její dcerou…., …který se k ní přiblížil měl místo v její lásce.

Tak chci ještě jednou poděkovat Bohu za dar života otce Roberta Marii.

Ať Hospodin sám naplní vaše srdce svým pokojem! P+


Telefonický rozhovor mezi mnou a Otcem Robinkem:

R: ,,Dcero, co děláš?“

Já: ,,Točím zmrzlinu.“

R: ,,Tak ať s Tebou točí hlavně Duch Svatý.“

Zažila jsem s Otcem Robinkem mnoho vtipných a trefných rozhovorů asi jako i vy ostatní, tak je bezva, že se o ty jeho perly můžeme podělitJ. Otec Robinek mi v mém životě nepopsatelně moc pomohl, mnoho bylo skrze něj v mém životě uzdraveno. Když jsem potřebovala, tak mi ochotně zavolal (i když jsem mu neřekla, že s ním potřebuji mluvit – on sám prostě vnímal, že by mě měl povzbudit a na závěr rozhovoru vyprošovávalJ požehnání, protože jako správně citlivý kněz věděl, že požehnání velmi - někdy až ,,zoufale“ potřebuji. Jsem vděčná za každé jeho otcovské obejmutí, otevřené srdce, vedení- prostě lásku, kterou nám naštěstí může dávat dál.... Já jsem s Vámi, víc jak dřív…. (píseň: Já jsem s Vámi).

Jsem na Tebe hrdá Robinku a děkuji, děkuji, děkuji………….

Duchovní dcera Marie Sabina Lamačová


Otec Robert mi jasně ukázal jaký je Bůh. Má pevnou náruč, stará se o mne a dívá se povzbudivě. U Robinka prostě stačilo že byl. Zvlášť velikou radost mi udělal, když si zajel skoro 40kilometrů proto, aby u nás doma strávil večer a seznámil se s mým manželem, který si ho hned oblíbil (jak jinak !!

A tak prosím našeho milovaného otce Roberta o přímluvu v nebi, aby Bůh u nás doma dokončil, co i prostřednictvím něho začal.

Alžběta Baštýřová


Otce Roberta jsem potkala při zpovědi. Vzbuzoval ve mě důvěru, tak nějak jsem věděla, že s ním můžu mluvit o čemkoliv. Poprvé jsem zažila přímluvné modlitby a při jednom rozhovoru mě pozval do školy Marie. Už delší dobu jsem prožívala krizi osobní i duchovní. Přemýšlela jsem nad tím, co s Bohem, s vírou, s církví a vůbec se vším. Jaký to má smysl, proč to všechno a jestli by nebylo lepší nechat to být a nekomplikovat si život. Když jsem si tedy představila, že bych se měla účastnit nějaké hromadné duchovní akce, zachvátilo mě zděšení, co tam, Pane Bože, budu dělat???? Nakonec jsem přemluvila kamarádku, aby šla se mnou, že tam teda půjdu, nějak to přežiju a kdyby bylo nejhůř, odejít můžu vždycky. Nakonec jsem vydržela na celém víkendu a kupodivu šla dobrovolně i na další. Smířila jsem se s Bohem i s církví a začala znovu, úplně znovu. Na mém vnějším životě se jakoby nic nezměnilo, ale uvnitř, je to pro mě životní zlom.

A jelikož, milý Roberte, máš na tom všem svůj podíl a já Ti nestihla poděkovat, dělám to aspoň takto. I když jsme se viděli jen párkrát, jsem ráda, že jsem Tě potkala. Díky moc

Anička


"Existují pocity a vzpomínky, které nelze plnohodnotně vyjádřit slovy ... takže Roberte, díky moc za všechno."

Jirka


Roberte, tvůj skvělý humor a tvá hezká lidskost se nedá nikým nahradit, budeš nám moc chybět.

Tomáš


Otce Roberta jsem poznala před 9 lety, když jsem se přestěhovala z Hrušovan u Brna. Vždycky na mě působil jako upřímný, milý a dobrosrdečný člověk se srdcem na dlani. Byl zapálený pro každou věc. Uměl povzbudit, ocenit, pohladit po duši. Rádi jsme mu zpívali s naším chrámovým sborem v Modřicích. Bylo nám s ním dobře... Nikdy na něho nezapomenu.

Čest jeho památce.


S úctou

Jitka Kafková Modřice


já můžu napsat jen jedno..

Robinek byl pro mě chodící láska po zemi...

Martina


Vzpomínky na otce Roberta se mi vryly hluboko do paměti. Jeho radostné křesťanství bylo nakažlivé a bylo ho všude plno. Jeho upřímný humor a krásný úsměv byl jistě blahodárný nejen pro mne, ale i pro mnoho dalších lidí. Všechny chmury, smutky a tíže v jeho přítomnosti byly vždy rázem pryč. Když s humorem i vážností mistrně podával svědectví o jeho cestě ke kněžství, musela jsem se také smát, snad mne pokaždé rozesmál, když promluvil, a to je dnes tak potřebné, takto přinášet lidem radost . Mši svatou, kterou sloužil, jsem hluboce prožívala. Poznala jsem ho právě na mších svatých v kostele sv. Janů u minoritů při různých příležitostech duchovních obnov a pak několikrát na Škole křesťanského života. Děkuji Bohu za život tohoto nezapomenutelného a vyjímečného kněze , který byl světlem v tomto potemnělém světě, který rozdával radost z víry plnými doušky a který mne posunul blíže k Ježíši, jež sám je Radost, Láska a Milosrdenství. Víme, že budeme souzeni podle stopy lásky, kterou na světě zanecháme. Otec Robert zanechal hlubokou brázdu lásky, pokory, radosti, odevzdanosti a žité víry, o čemž také svědčí jeho slova, že se těší do nebe a že nás tam všechny Bůh očekává s otevřenou náručí. Věřím a těším se myšlenkou, že O. Robert uslyšel zaslouženě Pánova slova: "Služebníku věrný a dobrý, vejdi v radost svého Pána" (Mat.25,23).

Odpočinutí věčné dej mu o Pane a světlo věčné ať mu svítí, a ať odpočívá ve svatém pokoji. Amen.

Srdečně zdraví Miloslava Zlatušková


Milá Táničko a všichni úžasní ze Školy Marie!

Dozvěděla jsem se od Milušky Zlatuškové o dalším víkendovém setkání Školy křesťanského života. Jak ráda bych se znovu zúčastnila a prožila nezapomenutelné chvíle s Vámi se všemi, avšak ze zdravotních důvodů si účast už nemohu dovolit, neboť chození po schodech několikrát denně mě dělá velké potíže, ikdyž poprve asi před rokem jsem měla pocit, že mě nadnášel přímo Duch svatý, přesto můj zdravotní stav, který se nadále zhoršuje, kdy jsem odkázána na berle, už si netroufám riskovat a způsobit případné potíže všem. Moc ráda vzpomínám na chvíle, které jsem prožila na brněnském setkání s Duchem svatým a s Vámi. Nyní je můj společník televize NOE a když vidím někoho, koho jsem měla možnost poznat, pohladí mne to po duši, zvláště když jsem měla možnost shlédnout reportáž z letní Školy Marie a Vás tam poznávala, tak radostí plesalo moje srdce zrovna tak jako když vidím na obrazovce Otce Františka Bláhu, účastníka duchovní obnovy, který slouží mši svatou někdy v přímém přenosu. Jsem také vděčna, že jsem mohla být účastna pohřbu O. Roberta prostřednictvím televize, která nám zprostředkovala rozloučení i jeho zářivý úsměv a krásná slova, která pronesl v reportážích o něm. Na otce Roberta Mayera nezapomenu nikdy! Děkuji Pánu Bohu za to, že jsem měla možnost ho poznat. Sice jsem se s ním potkala jenom jednou, avšak na jeho radostný úsměv, kdy se mu smály i oči, nemůže zapomenout snad nikdo, neboť měl své srdce otevřené dokořán pro všechny. Každého si získal svým osobitým humorem a pokorou. Děkuji Ti dobrý Bože za otce Roberta.

Objímá Vás všechny Jindřiška Zimáková


První skutečnost, která se mi okamžitě vybaví, když si vzpomenu na o.Roberta, je trvalý postoj nefalšované radosti. Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Flp 4,4 Apoštol Pavel si s o.Robertem nyní určitě velmi dobře rozumí. Oba nejlépe ví, odkud skutečná radost služebníků Bozích pochází. Druhá věc, která se mi vybavuje, a která s tou první velmi úzce souvisí, je osobní svědectví o. Roberta o odevzdání života Pánu Ježíši. Už byl vysvěceným knězem, když za ním někdo přišel (možné mne někdo doplní, kdo to byl, to už si nepamatuji…) zda by nechtěl odevzdat svůj život Pánu Ježíši. A na to mu o. Robert řekl pro mne „památnou větu“: „Co blbneš? Vždyť já su kněz!“… Ale pak se nechal pozvat, přestože si myslel, že je to nějaká hloupost, když už je ten kněz, a svůj život Pánu Ježíši, i jako kněz, odevzdal. (A teď už to budu jen parafrázovat, protože si přesně nepamatuji, jak to komentoval). A to bylo to nejdůležitější, co ve svém životě udělal. To byl ten okamžik, kdy jeho srdce natrvalo ovládla ona nadpřirozená radost pramenící z osobního vztahu s Ježíšem, která bude už navždy spojena se vzpomínkou na jeho osobu. A jsem přesvědčen, že nikoliv pouze pro mne. Třetí vzpomínka je na příběh, kdy se o. Robert někde v jiní Americe zakousl do hada až přišel o zub... Víkend s o.Robertem bez zubu byl prostě nezapomenutelný...

Ludvík, Kroměříž


Vzpomínám, jak měl jednou Robinek při kázání dobrou hlášku. Mluvil něco o tom, že tam byli i starší lidé a řekl:" že ti by už mohli trénovat skok do truhly."

Když měl 40 narozeniny tak přišel a říkal, že má 30 bez daně.

A líbilo se mi, že když vyprávěl nějaké svoje zážitky tak říkával jak vše řeší s Ježíšem. Např. že někde jel a za ním policajti tak si říkal: "tak pane Ježíši co bude", že prostě žil s Ježíšem každodenní život.

Pavel 3letý


Poprvé jsem se s Robinkem, tehdy ještě bratrem, setkala na „sestřičkovském táboře“ v Bratřejově.Poslední večer jsme připravovali noční hru. Procházeli jsme a připravovali svá stanoviště pro děti. Robinek měl plnou kapsu dýňových semínek, která stále pozobával a přitom vymýšlel jaké zpestření bychom mohli hře dát. Hra se mu zdála moc „suchá“, žádné dobrodružství. U posledního stanoviště proto vzkazy, které visely na stromě pěkně zahrabal pod strom. Ať se děcka snaží. Ovšem vedoucí naši radost z dobrodružství nijak nesdíleli, spíš naopak, vládla celý následující den „tichá domácnost“. Děti trochu bloudily a byly nešťastné, že nemohly splnit úkol. Ale my s Robinkem jsme to přece mysleli dobře, říkali jsme si večer na mezi u kostela při skleničce dobrého vína. Robinek měl prostě úžasný smysl pro humor.

Před třemi lety na Charismatické konferenci jsem v sobě řešila těžké problémy v manželství. Ublížení, zranění, neodpuštění. Nebyla jsem schopna to zvládnout. Seděla jsem u svatostánku ve stanu venku a smlouvala s Pánem Ježíšem, že kdyby snad chvíli zpovídal otec Robert, našla bych odvahu za ním zajít. Ale s nikým jiným to probírat nechci. On ví, o čem mluvím. Byla jsem zoufalá. Vyjdu před stan a nešlo jinak, než se smát. Náš Pán je úžasný. Před stanem stál otec Robert se kufříkem. Když prý nejdřív zajdeme na něco dobrého, tak pak můžeme řešit smíření. Šli jsme na dobrý koláč a kávu. Pak mne propašoval ke svátosti smíření a to byla síla. Povzbuzoval mne a tak trošku „přinutil“, abych nahlas pověděla všechno, co svému muži odpouštím a zároveň ho odprosila. Všechno se ve mne stáhlo, říkala jsem si, to nemůžu, ale otec mi vysvětlil, že tohle je jediná možnost. Věděla jsem, že když to teď vzdám, Zlý se bude pěkně radovat a to mu nedovolím. Byla to silná chvíle.

S otcem Robertem jsem se vídala jen zřídka, ale byl u všech, pro mne důležitých chvílích. Když odešel, cítila jsem se jako apoštolové, když zemřel Pán Ježíš. Opuštěná, bez půdy pod nohama, opory, moudré rady, humoru a otevřené náruče. Ano otevřená náruč se slovy: “matko!“ mne v Brně vždy vítala. Moc mi chybí. Ale jsem přesvědčena, že jako Pán poslal svého Ducha sv., tak pošle i nám skrze přímluvu otce Roberta mnoho milostí a požehnání, síly a darů. Teď může otec Robert činit ještě větší dílo, než tady na zemi a věřím, že zázraky na jeho přímluvu na sebe nenechají dlouho čekat. Pane, děkuji za Robinka!

Marie


Milovaní,

děkuji za výzvu vzpomenout na o. Roberta. Ráda se připojuji... Použiji otázku z jednoho kázání farního kněze.

" Jak poznáme křesťana žijícího v hříchu ?...je smutný."

A to o. Robert nebyl. Smál se, a když se nesmál, tak se usmíval. A když se neusmíval, tak něžně zářily jeho oči.

Nezapomenutelnou chvíli mám na o. Roberta, když na ŠKŽ vystoupil před desítky nás a smál se. V jinak dokonalém chrupu zela černá díra místo jedničky vpravo nahoře. "Jaká jsem byla já, když jsem v 21 letech při autonehodě ztratila dvojku vlevo nahoře..?" Skrývala jsem se před celým světem, litovala se, plakala...

Jeden mudrc řekl:

"Lidé zapomenou, co jste řekli. Lidé zapomenou, co jste udělali. Ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili."

Děkuji o. Roberte, že Jste, aspoň na chvíli, vstoupil do " loďky mého života."

S úctou Eva


Milá Táňo, já jsem se s o. Robinkem znala jen krátce a to když byl pozván na duchovní obnovu do naší farnosti vypomáhat se zpověďmi. A potom ve škole křesťanského života.. Byl to vyjímečný kněz, měl v sobě tolik lásky k ostatním a ten jeho osobitý humor byl vyjímečný.Jeho smrt mě zasáhla tak moc, že jsem to ani nečekala, ale vím, že máme velkého přímluvce u Boha. Teď už se konečně sprchuje v té Boží milosti, jak říkal na Pouti vděčnosti, že se těší do nebe.

Bůh vám žehnej

Zlatka


Otec Robert mě velmi mile překvapil jasným rozlišováním duchů. To je dnes v katolické církvi bohužel vzácný dar.

Marie


…Znala jsem ho od vidění NA MŠI U MINORITŮ a povídání paní o kterou jsem se starala. Měla ho moc ráda a s nadšením o něm mluvila. Před půlrokem jsme s ním měli sedánek, asi 12 lidí. Jeho osobitý humor vytvářel příjemnou atmosféru pro všechny přítomné. Čas rychle utekl a my jsme toužili po dalším setkání.

Nakonec jsme přišli do školy Marie. Povídal nám zážitky s policisty a my se doslova váleli smíchy. Za to o modlitbě a Bohu hovořil s vážností a nabádal nás k tomu,abychom často prali svou duši v krvi Beránkově, řekl:"doba je zlá,nejistá,nikdy nevíte,kdy vás Pán povolá k sobě".

JE TO PRO NÁS VŠECHNY OBROVSKÁ ZTRÁTA......ALE MÁME VELKÉHO PŘÍMLUVCE V NEBI..

Jarmila


Milá Školo křesťanského života,

byla jsem u svátosti smíření u Otce Roberta vloni na svátek sv. Václava. Dostala jsem od něho obrázek Svatý Václave, pros za nás Boha, kde na druhé straně tohoto obrázku je modlitba, kterou jsem se měla jako pokání pomodlit a od té doby se ji modlím často.

Všemohoucí věčný Bože,
na přímluvu svatého Václava,
dědice české země,
přijmi naše prosby za ty,
kteří nám vládnou: dej jim
ducha moudrosti a prozíravosti;
ať respektují Tvůj spravedlivý řád,
hájí lidskou důstojnost
a život každého člověka
od početí až do přirozené smrti;
ať podporují zdravou rodinu
založenou na celoživotním
věrném svazku muže a ženy;
ať poctivě spravují svěřený majetek
a svým jednáním dávají
dobrý příklad celé společnosti;
ať jsou zodpovědni vůči dalším generacím,
probouzejí touhu po dětech
a jejich dobré výchově.
Nás pak naplňuj Svatým duchem
a veď ke svědomitosti,
abychom svým životem přispívali
ke šťastné budoucnosti národa
a zodpovědně rozhodovali.
O to prosíme skrze Krista,
našeho Pána.
Amen.

Mám po operaci, prosím o modlitbu, také já se pomodlím za Školu křesťanského života.

Přeji všem požehnané dny!

Zdraví Irena Holubová.


Otce Roberta jsem poznal až teď nedávno na podzim, kdy jsem se poprvé účastnil Školy Křesťanského Života. Za svůj už dost dlouhý život jsem poznal mnoho kněží v různých společenstvích, farnostech i jinde a otec Robert se v mých očích zařadil hned mezi ty - jak já říkám - opravdové, kteří si na nic nehrají, nebo se nesnaží jen tak "zašít" a nějak přežívat, nebo si užívat, ale kteří opravdu žijí s Bohem a ve službě pro své bližní. Moc se mi líbil jeho humor a pohoda, kterou kolem sebe šířil. Při Bohoslužbě, kterou jsme tehdy společně slavili, byl velmi dobrým prostředníkem a nástrojem Božího působení, takže asi hlavně díky němu jsem zažil Boží dotek v takové intenzitě, jako už dlouho ne. Těšil jsem se na další pokračování Školy a na to, jak si díky němu budu zase užívat intenzivní Boží působení, a taky tu radost, pohodu a legraci, kterou všem rozdával, ale "člověk míní, Pán Bůh mění", takže si budu muset počkat trochu déle, než teď na únorové pokračování Školy a můžu jen doufat, že si to budeme společně užívat jednou až v Nebi, pokud se tam nějak dohrabu.

Mějte se krásně, Pán ať vám žehná

Jiří


Veselá energie a jeho duch plný lásky pomáhat lidem - je stále se mnou. Žije dál.

Zdeňka Hanáková


Bůh to tak chtěl..., jsem moc ráda, že jsem o.Roberta poznala.., že jsem zažila jeho humor..lásku.

Mila


Stále na o. Roberta myslím a mám ho před očima. Dává mi i teď po smrti stále mnoho, protože se musím nad jeho životem zamýšlet a snažím se pochopit, co mě k němu tolik přitahovalo, co všechno mi radil a jak mi jeho rady pomohly.

Na pohřbu byla řečena krásná věta: Byl každému milý, protože každému přinášel Krista.

Sama mohu říct, že se snažil každému v jeho potřebě vyhovět a udělal všechno pro to, aby se (zvláště když se jednalo o zpověď) časově přizpůsobil druhému. Ve svém osobním životě využíval každý okamžik k modlitbě. Jeho duchovní vedení bylo nevtíravé, ale rázné.

Viděl do duše druhého. Jednou se nade mnou modlil a já jsem si na něco nepěkného vzpomněla. Okamžitě zbystřil a ptal se, co se děje.

Terezie


S vděčností za vše čím byl o. Robert pro lidi kolem sebe s radostí, že mu nebyla vzdálena Boží blízkost a s nadějí v setkání na věčnosti se k modlitbě připojuje

Marta+

Otce Roberta jsem sice neznala, ale musel to být asi moc dobrý bratr... tak nějak sdílím bolest. Nám v listopadu umřel taky jeden poměrně mladý spolubratr salesián... z této zkušenosti vím, že takové drsné chvíle mohou zamávat lidmi a Bůh je může použít pro dobro a požehnání druhých. Modlím se za rodinu vašeho otce Roberta - i za tu duchovní, za spolubratry i za ty, které mu Bůh svěřil. Bude je dál jistě přitahovat do nebe. V modlitbě

Pavla, salesiánka

Tak jako nás vedl zde na zemi, bude naším mocným přímluvcem v nebi +

Maruška

Děkujme otci Robertovi za všechno, co člověku dal a lidstvu zanechal...

V modlitbách za něj.....s láskyplnou vzpomínkou...a s vděčností Bohu za otce Roberta...

Káťa Matýšková


Věřím, že už radostně hledí na Boží slávu a velebí toho, kterému zasvětil svůj život. Spolu se sv. Františkem, sv. Josefem Kopertinským a dalšími svatými, které miloval už zde. Spolu s nimi spočívá v lásce Otcovy náruče. Škola získala přímluvce. A nejen škola.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému.

Jan 5.2.2016


Moc jsem chtěla napsat něco o o. Robertovi, protože jsem to cítila jako aspoň maličké zadostiučinění za to, co pro nás udělal, jak se k nám choval a co jsme z jeho přítomnosti čerpali... Než jsme jeli na školu tak mě nenapadalo, jak to výstižně formulovat.

Pán Ježíš se zrodil v chudém chlévě. Proč se nenarodil v paláci jako královské dítě? Proto, aby si neuzavřel cestu ke všem lidem, i k těm nejchudším. Všichni mohli přijít! Měli tu šanci! Obyčejní lidé přicházeli a vysoce postavení lidé v sobě museli najít pokoru, aby přišli, ale Ježíš přijímal všechny... Miloval všechny. Záleželo mu na každém, s kým se setkal. Nezáleželo na posatvavení ani vzdělání ani bohatství. Nedělal rozdíly. Ježíš čerpal radost, pokoj, sílu od svého nebeského Tatínka. Jeho velikost nebyla v bohatství majetku, krásném oblečení, v tom, jak vysoce postavený byl, nebo s jak vlivnými lidmi se stýkal... Kam přišel, přinášel pokoj, radost, upřímný zájem o druhého... Jeho krása byla právě v jeho obyčejnosti, kterou se dával všem bez rozdílu...

Za těch pár setkání s milovaným otcem Robertem jsem z něho cítila právě to, co bylo krásné na Pánu Ježíši. Ve své obyčejnosti byl nádherný! Jeho obyčejnost ho jistě přivedla do nebeského království...

Když jsme byli posledně na škole, tak jsem tam jela spíš jako doprovod manželovi, ale říkala jsem si, že prvořadý je teď náš malý Josífek. Chtěla jsem tam být převážně s ním a to byla moje priorita. Měla jsem v sobě touhu jít ke svátosti smíření. Týden před školou jsem prosila Ducha svatého, aby mi dal poznávat pravdu o mě, o mém životě a mých chybách. Ta pravda přicházela. Pravda o mém hříchu... Přišla tam, kde jsem ji nečekala... Při pohledu na kamarádku, v kostele, při procházce... Všechno se pěkně skládalo a já se nepřestávala divit, že i tohle je můj hřích. Řešila jsem dlouho jeden problém, na který jsem se dívala jen z jednoho pohledu. Přišel ale jiný pohled. Hlubší... Najednou - jakoby se loupala slupka z cibule!Já se dostávala k jádru toho hříchu a nesvobody v konkrétním problému... Na škole jsem šla ke zpovědi po čtrnácti dnech a přesto s popsaným listem A5 z obou stran a ještě kousek. Věděla jsem ale, že musím ze sebe dostat všechno... Že to musím Pánu předložit a věřit ve velikost Jeho milosrdenství...

Po svátosti smíření se mi sice ulevilo, ale necítila jsem to fyzicky. Po svátosti smíření jsem šla ještě na přímluvnou modlitbu. Ani jsem se nechtěla psát, protože jsem si říkala, že tam je spoustu nových lidí, kteří ještě třeba nebyli, ale na papíru, kde se měl zapisovat ten, který měl zájem o přímluvnou modlitbu, bylo volné místo, tak jsem se napsala. Ani jsem vlastně neměla nic konkrétního na mysli. Moc jsem nevěřila, že Josífek mě nechá jít i ke svátosti smíření i na přímluvnou modlitbu. Pepa byl popřípadě v záloze místo mě.

Před přímluvnou modlitbou jsem měla chvilku čas přemýšlet. Tak jsem si říkala, za co bych mohla prosit, ale prosila jsem Ducha svatého, ať On to má ve svých rukách...

Na přímluvné modlitbě se objevilo z mé minulosti něco, co mě fyzicky odrovnalo. Plakala jsem a cítila jsem, že to opravdu potřebuje vyplavit a uzdravit... Moje přímluvkyně mě vedla k tomu, abych odpustila konkrétní činy konkrétním lidem, a abych jim žehnala. Byla to hodinová přímluvná modlitba, ale vyšla jsem šťastná! Moc se mi ulevilo. Nechápala jsem, proč právě teď ... Už jsem ten problém řešila při zpovědích, při přímluvných modlitbách... Myslím, že to mělo návaznost právě na svátost smíření, kterou jsem prožila... Možná to bylo povzbuzení od Boha v mé vyprahlosti, kterou jsem zakoušela... Nevím, ale jsem Pánu Bohu moc vděčná, že jsem Jeho dítě!

Při modlitbách za vylití Ducha svatého jsem musela s Josífkem na chodbu. Uspávala jsem ho v kočárku a za dveřmi poslouchala písničky, chvály, modliby... Když přišla chvíle, kdy sloužící vkládaly ruce na ty, kteří byli poprvé na škole, příšlo mi na chviličku líto, že na mě nikdo ruce nevloží. Zavřela jsem oči a ...... najednou mi proběhlo hlavou, proč nepožádat o. Roberta. V tom jsem fyzicky cítila, že mi vkládá ruce na hlavu o. Robert. Projel mým tělem takový pocit, jaký zažívám, když se nademnou opravdu někdo modlí. Cítila jsem teplo na hlavě a chtělo se mi brečet dojetím, přijetím, vděčností... Nevím, jak to popsat.

Doma jsem poznala, že se ve mě něco změnilo. Moje srdce, které bylo poslední dobou ochablé, se najednou rozpumpovalo. Cítila jsem! Moje vyprahlost se změnila! Cítila jsem radost, soucit, bolest, ..... ale hlavně pokoj... Něco se ve mě stalo, uzdravilo? Nevím, ale cítím, že nade mnou, i přes mou hříšnost, nezlomil můj nebeský tatínek hůl...že jsem milovaná a můžu milovat....

Blanka Ševčíková


V Robertu jsem viděla usměvavého Boha J a zároveň spolehlivého člověka. Na škole v Ukrajině nám často říkali: „Ukažte lidem Boha, dejte jim Ho!“ – tak to Robert dělal. Zažili jsme s ním spoustu nádherných chvil a srandy. Byl to člověk, kterého se nedalo nemilovat. Víme, že se bude za nás přimlouvat v nebi mezi svatými.

Natálka a Vladimír

ZIMNÍ ŠKOLA V BRNĚ . - 23. - 25. 2. 2018

Přihlášku vyplňte zde

Jste srdečně očekáváni!

JARNÍ ŠKOLA V BRNĚ 11 . - 13. 5. 2018

Přihlášku vyplňte zde

Těšíme se na Vás!